Seděla jsem na mém nejoblíbenějším místě na Příčné. Byla to ta nejobyčejnější lavička, kterou jste zde mohli najít. Pro mě byla, a vždy také bude, ta nejlepší. V ruce jsem měla blok a husí pero. I tyto věci pro mě měly velký význam, ale o tom už zase jindy. Toto bylo místo, kde vznikaly všechny mé příběhy, kde jsem si psala svůj deníček. Seděla jsem a jen koukala na prázdný list papíru přede mnou. Nejraději jsem psala o lidských osudech, životech, ale na to jsem potřebovala inspiraci. Stačila mi jediná osoba, která mne přímo udeřila do očí a příběh byl na světě. Jenže takového člověka najít není nic jednoduchého. Člověk musí mít oči otevřené dokořán shledat cokoli. Na tohle jsem měla talent.
Byla jsem tu už dvě hodiny a nikdo nikde. Samí obyčejní lidé. Už jsem to chtěla vzdát, když tu najednou jsem před sebou spatřila muže. Nebyl zrovna nejmladší, ale v jeho tváři jsem viděla určitou inspiraci. Bylo mi jasné, že můj příběh bude o něm.
Muž seděl za svým pracovním stolem a znuděně listoval v časopise. Byl zvyklý, že v Krucánkách a Kaňourech je vždy narváno, ale dnes se tu procházelo jen pár znuděných zákazníků. Jeho manželka byla v kuchyni a vařila mu kávu. Už se nemohl dočkat až dnes zavře, i přesto, že svou práci miloval. Dnešek prostě nebyl ten správný den, říkal si. Zvedl oči a podíval se na hodiny visící na protější zdi. Za pět minut šest. Byl si jistý, že nikdo už nepřijde. Poslední zákaznici začali odcházet. Muž vstal a procházel mezi regály a kontroloval, že už zde nikdo není. Zvedl spadlou knihu o bílé magii a šel k poslednímu regálu. Tam ho ale čekalo překvapení. U polic s knihami, týkajícími se černé magie, stál muž. Prodavač dlouze uvažoval, jestli ho vůbec viděl přicházet, protože měl výbornou paměť a všechny potencionální zákazníky si pamatoval. Jen na tohoto muže si ne a ne vzpomenout.
,,Pane, nechci rušit, ale zavíráme!" řekl prodavač sebejistým tónem a zahleděl se na muže. Ten pouze nadzvihl jedno obočí a ani se neobtěžoval k prodavači otočit.
,,Mám větší právo než vy, tu být!" prohlásil tvrdým hlasem, až prodavače vyděsil. Byl i tak trochu dopálený a nechápal, co to ten muž říká.
,,Toto je můj podnik, a já jsem řekl, že zavírám, tak prosím odejděte!" trochu nazlobeně řekl prodavač. A najednou, přímo před očima prodavače, ten muž zmizel. Nebylo to přemístění, proti kterému byl mimochodem prodavačův krámek odolný, ale úplně jiné zmizení. Prodavač vykulil oči a trochu vyděšeně se vrátil ke svému stolu. Otázky typu Co to bylo? se mu honily hlavou až do smrti, a věřte, že na to nikdy nepřišel.
Zaklapla jsem bloček, abych si na chvilku odpočala, a nachystala se na další psaní. Věděla jsem, co se bude dál dít. Napíšu, kdo to byl tajemný muž, a pak příběh ukončím. Je takový zvláštní, říkám si, když vstávám a protahuji si nohy. Když jsem se znovu posadila, byla jsem odhodlána příběh dopsat. Vím, že to nebyla pravda, ale zápletku to má, ne?
V Rumunsku, kde většinu svého života žil, se mu říkalo Um on misterios, neboli Tajemný muž. Byl zvědav, co se mu povede tady v Anglii a jak bude nazýván v médiích. Po počátečním povedeném výstupu v knihkupectví čekal slibnou kariéru, protože zjistil, že Angličané jsou velmi naivní a na vše naletí. Ležel v posteli v jeho bytě. Ukradl ho jednomu naivnímu páru, který poté zabil. Pohoda. Věděl, že ovládnout celou Anglii se mu nepodaří, ale i tak potřeboval společníka, který mu s tím co chce, pomůže.
Vlastně neměl tak úplně zlé úmysly, jak byste si mohli myslet. Samozřejmě chtěl ovládnou Anglii jako každý jiný ,,padouch”, ale jeho hlavní důvod cestování po světě byl jiný. Hledal svého syna. Narodil se mu před patnácti lety, v Rumunsku, jenže poté se mu ztratil a všechny jeho vzpomínky na něj byly mlžné. Věděl, že tehdy byly časté únosy dětí, a to hlavně mezi padouchy ale i tak věřil, že svého syna nalezne. Vykračoval ulicí a koukal po lidech. Dokud se ještě nazabíral svými nečestnými úmysly, bylo jeho zálibou psaní příběhů o životech lidí. Jenže pak na tento koníček už nezbyl čas.
Hledal zajímavé dítě. Byl si jistý, že zde nebude, ale za pokus to stálo. Několikrát se prošel po ulici a nakonec si unaveně sedl na nejbližší lavičku. A to si ani nevšiml, že zde nesedí sám. (Píše onen muž, a ne dívka, která psala předchozí pasáže)
Byla jsem zabraná do psaní a skoro jsem si ani nevšimla, že si vedle mě někdo sedl. Když jsem to zaregistrovala, vyděšeně jsem s sebou ucukla a s nepříjemnou myšlenkou se podívala, kdo to vedle mě sedí. A ano, byl to onen muž, o kterém jsem psala.
,, Ehm, pardon“ řekl muž a podíval se na dívku.
,,Nevadí, že tu sedíte” řekla jsem vychovaně. A poté už šlo vše výborně. Asi si říkáte, co bylo výborného na tom, že vedle mě seděl cizí muž. S tímto panem jsem si začala povídat. Vše to začalo tím, že se mě ptal co píšu. A nakonec došlo na to, že se tento den stal nejlepším v mém životě.
,,A jak se vlastně jmenuješ? “ zeptal se mě muž.
,, Alessa Bogza” řekla jsem.
A tehdy se mi zastavilo srdce. Můj syn se jmenoval Alessandro Bogza. Věděl jsem, že to, co jsem cítil když jsem mluvil s dívkou bylo něco zvláštního. Byla to má dcera. Neměl jsem syna, ale dceru. Když jsem jí vše řekl, zpočátku mi nevěřila, jenže postupně nám oběma došlo, že to je pravda, a že jsme rodina. A tak jsme žili šťastně až do smrti.
A proto se poté Příčná ulice stalo pro mě ještě důležitější, než kdy dříve.
Stella Williems
Žádné komentáře:
Okomentovat